Nebylo snadné najít adresu muže, který provedl více než 60 000 potratů. Tím nechci říct, že potratoví lékaři žijí ve skrytu a vyhýbají se veřejnosti. Oni jsou součástí veřejnosti: např. norimberský lékař Freudemann dává interview, nechává se zobrazit v novinách a hlásá, že ho jeho povolání naplňuje radostí.
Nebylo snadné najít adresu bělehradského lékaře, protože nyní žije izolován od veřejnosti, a to od té doby, kdy ho pro jeho postoj politika i média pokládají takřka za neosobu. Neboť Dr. Stojan Adaševič už nechce vykonávat své povolání, a to od té doby, kdy zjistil, že zatím usmrcoval lidské bytosti. Od té doby nejen že odložil své krvavé řemeslo, nýbrž také pozvedl svůj hlas proti usmrcování nenarozených dětí. Ostatně vedle Dr. Adaševiče jsou další lékaři, kteří nechtějí dále provádět potraty. Mezi nimi Dr. Bernhard Nathanson z New Yorku, který vedl největší potratovou kliniku a osobně provedl na 40 000 potratů. V průběbu natáčení svého filmu Marie a její děti jsem slyšel o Dr. Adaševičovi a spontánně jsem se rozhodl, že ho v Bělehradě navštívím a provedu s ním rozhovor. Je extrémně horký letní den, když jsem přistál na letišti v Bělehradě. Cesta taxíkem do města vedla kolem velkých rozbombardovaných budov a končí před opravdu vysokou budovou, která se nachází v jedné méně frekventované boční ulici.
Dr. Adaševič mě již očekává a vede mě temnou chodbou plnou nábytku do jasného pokoje, kde mi nabízí místo. On sám se posadí na křeslo, těžce přitom dýchá a omlouvá se, že mu neslouží nohy. Když jsem mu podal malou pozornost, černou pánskou čokoládu, bolestně se usmál: Milý pane Poppenbergu, to bylo právě to špatné mám cukrovku! Ale usmívá se a ukazuje na kuchyň, kde jeho paní připravuje kávu, a šeptá: Čokoládu musíme schovat! Dr. Adaševičovi je 70 let, ale v rozhovoru nikoho nenechává na pochybách, že chce zbývající čas života aktivně využít. Pokládá potrat za násilnou válku mezi narozenými a nenarozenými.
Dr. Adaševič hovoří: Před krátkou dobou byli narození sami ještě nenarození. Měli však to štěstí, že je nezachytila potratová mašinerie. Ale nyní usmrcují narození nenarozené. Bělehradský lékař ví, o čem mluví, protože sám usmrtil 62 000 nenarozených dětí. Jednoho dne v zimě, vzpomíná si, byl výpadek proudu, nejela tramvaj a on musel ze svého pracoviště v nemocnici jít domů pěšky zasněženými ulicemi. Cestou se dostal do rozhovoru s jedním katolickým knězem, kterého už několikrát viděl a který měl s ním stejnou cestu. Ptal se mě na moje povolání a já jsem mu s velkou hrdostí líčil, že ženy, kterým jsem provedl potrat, nepocítily žádnou bolest. Na to mi odpověděl, že ty ženy možná opravdu nepociťovaly bolest, ale rozhodně ji pociťovaly ty děti, které jsem při tom usmrcoval, a to velice silně. To jsem pokládal za nesmysl a řekl jsem mu, že embrya nemohla pociťovat žádnou bolest, protože ještě nemají rozvinutou tkáň. Ale kněz byl toho názoru, že zabíjím živé bytosti. Jako student medicíny se musel v komunistické Jugoslávii učit, že mezi potratem a odstraněním slepého střeva není žádný podstatný rozdíl a že lidský život začíná teprve narozením a prvním křikem. Mimo to se podle evoluční teorie učil, že v prvních týdnech vývoje prochází embryo zvířecími stadii a není to lidská bytost. I když toto dobrodružné tvrzení pocházelo z pověstných důkazů Ernsta Haeckela a jeho svévolné falšování světoznámý embryolog prof. Erich Blechschmidt vyvrátil, v komunistických učebnicích se nic nezměnilo. Proto se lidskému embryu nepřipisovaly žádné lidské vlastnosti a podle toho se s ním jednalo. Při potratu dítěte starého dva nebo tři měsíce pomocí kyrety a potratových kleští se krev a zbytky splachovaly na toaletě. Při potratech vakuovou kyretou je dítě rozdrceno na malé kousky a ty se rovněž házely na toaletu. Větší kousky dětí starých čtyři a více měsíců se nosily do sklepa a spalovaly v kotelně ústředního topení. Připomnělo mi to jedno místo, kde lidé také byli usmrceni a pak spáleni v peci. Dr. Adaševič vzal jednu knihu a podal mi ji se slovy. Tato kniha vyvolala velký rozruch. Napsal jsem ji v angličtině. Otázka zní: Co se děje s většími dětmi poté, co byly utraceny? Musíte vědět, že byly nějakou dobu v naší nemocnici a nebyly spáleny. Asi jste o tom nic nečetl, ale já jsem za 42 let svého povolání všechno viděl a zde částečně popsal. V 70. letech bylo v naší nemocnici několik velkých mrazicích boxů, do kterých se házelo všechno, co jsme vytáhli z rodiček při potratu: paže, nohy, hlavy všechno. Po několika týdnech, když byly boxy plné, přicházeli nějací lidé, aby to všechno odnesli a zhodnotili. Tak to šlo několik let, ale pak byly náhle boxy odstraněny. Bylo to asi roku 1975 nebo 1976. Pak byly dětské mrtvolky spalovány v ústředním topení. Nikdo nevěděl, proč byly mrazicí boxy náhle odstraněny, ale po několika letech obdržel Dr. Adaševič z Francie jednu knihu, kde byl popsán následující případ. Na hranici mezi Švýcarskem a Francií zadrželi celníci dva kamiony z Jugoslávie a Rumunska, protože něco nebylo v pořádku. Když byly kamiony otevřeny, našly se tam zmražené části utracených dětí. Zděšení celníci zavolali policii. I novináři se to dověděli, takže z celé záležitosti byl skandál. Dr. Adaševič vychází z toho, že příčinou odstranění mrazicích boxů z nemocnice byl právě tento skandál. Utracené děti byly jako lidský materiál zpeněženy a zužitkovány. Tak je tomu dodnes. Pak jsem se dočetl v novinách, že v komunistické Číně byly v jedné významné restauraci na jídelním lístky zbytky utracených dětí. To se mi však zdá tak strašné, že tomu nemohu uvěřit. Vzpomněl jsem si na jednu výstavu v Berlíně, která strašným způsobem ukazovala, jak velice blízko mají komunistický materialismus a pohrdání člověkem. Bylo zde svědecky a fotograficky dokumentováno, jak jsou v komunistické Číně odsouzencům k smrti krátce před popravou odnímány z živého těla orgány, které se na mezinárodním trhu zpeněžují jako určené pro transplantaci. Dr. Adaševič o tom rovněž slyšel a má pro komunistickou Čínu jediný výraz: Jatka!
Přemýšlel jsem, zda mu mám říct o svém dobrém známém, nedávno zemřelém malíři Immerdorfovi, příteli kancléře Schrödera, který se svou svalovou nemocí cestoval do Číny, kde podstoupil terapii pomocí injekcí produkovaných z embryonálního buněčného materiálu. Mezi desetitisíci těchto embryí byly také děti, které byly proti vůli rodičů vytrženy z těla zoufalých žen a usmrceny.
Musel jsem stále přemýšlet o slovech katolického kněze, že totiž usmrcuji lidské bytosti. A když jsme v 80. letech dostali do nemocnice ultrazvukové diagnostické aparáty, pomalu jsem měnil názor. Mohl jsem na vlastní oči vidět, jak v těle dítěte začíná tlouci srdce, jak dítě pohybuje rukama a nohama, jak cumlá svůj palec. Viděl jsem na obrazovce, jak se dítě při potratu obrací z jednoho do druhého kouta mateřského lůna a snaží se vyhnout ohrožujícímu nástroji. Ale teprve když dr. Adaševiče noc co noc přepadaly hrůzostrašné sny, ve kterých před ním utíkaly děti, začal pomalu chápat dosah svého jednání. A pak jsem viděl ve snu docela malé dítě. Vzal jsem ho do rukou a zvedl. Dítě mělo čtyři nebo pět let a začalo strašně křičet: Pomoc, pomoc, vrah je zde! Pomozte mi, přišel vrah! Ale rozhodující byl jeden jeho strašný zážitek. Zpozoroval jsem, že ručka, kterou jsem vytáhl z lůna, se pohybuje a svírá. Myslel jsem, že je to jen reakce nervů, které přišly do styku s jódem, který pokrýval nástroje. Ale když jsem vytáhl nožku, chovala se stejně. Vnitřní hlas mi řekl. Teď už jenom potřebuješ vytáhnout srdce! A skutečně, vytáhl jsme maličké srdce, které tlouklo stále pomaleji, až zemřelo. V tom okamžiku mi bylo jasné, že jsem usmrtil člověka. Byl jsem tak zděšený, že jsem se začal tiše modlit k Bohu, aby mě vysvobodil z toho stavu, do kterého jsem upadl pro svou hloupost a zaslepenost. Bezprostředně nato požádal Stojan Adaševič nemocnici, aby už nebyl zaměstnáván v potratové klinice. Bylo mu vyhověno, ale jak už to v totalitním systému chodí byla mu krácena mzda, jeho děti začaly mít obtíže ve škole a byla proti němu zahájena mediální nenávistná kampaň. Ale to ho nijak neodradilo od jeho rozhodnutí. Připojil se k hnutí na ochranu života a bojuje proti potratům.
Autor: Fritz Poppenberg
Zdroj: Z Der Fels 89/2007 přeložil -lš-
Je mi 33 let a mám dvě děti (syna 11 a dceru 7 let). Před několika lety jsem nechtěně otěhotněla a pak jsem podstoupila potrat, protože manžel si další dítě nepřál. |
Asi každá žena či dívka chce vypadat krásně a originálně a jsme pro to schopny udělat cokoliv...tak jako já! Než jsem se vyučila kadeřnicí navštěvovala jsem kadeřníka ráda, byl to pro mne relax a vzrušující akce, jak budu vypadat. |
Vždy, když jsem šla ke kadeřnici, vědela jsem, jak se chci nechat ostříhat a nabarvit, a většinou jsem byla spokojená...Ale jednou v živote jsem jsem dala na radu manžela... |
"Víš, co musíš udělat? Musíš tam jít a všem jim říci, jaký je to nesmysl! Nesmíš na mě zapomenout a musíš udělat vše pro to, aby už jiné děti nemusely trpět jako já." |
niekedy je aj to najspravnejsie rozhodnutie tym najhorsim
dukud jme byli u mámy v bříšku, kdopak z nás pomyslel na modrou knížku?
Jděte s těma protipotratovejma kecama někam, zaslepenci hloupí.
Každej má svůj názor, tak necpi ostatním ten svůj
Poslat nový komentář